Tak já třeba, Šárka, složité velké Š na začátku, nezapomenout háček a hned čárku nad a, to mě už jako malou velmi neba. Úplně se vynervovaná, soustředíc se tak moc, barvy sinalé a mamka s vodou běžíc na pomoc, vidím v tom obrazu, protože následovalo příjmení a to byl vážně pro šestiletou učící se psát holčičku, kámen úrazu. Přirovnala bych to od rodičů k podrazu.
Já jako nemohla být příjmením třeba Nová, ne, já musela být k Šárce ještě Dobiášová.!!!
Mimo soudružky učitelky na psaní na mě byli všichni milí, vzpomínám, jak příjmení mi komolili. A pamatuji si v sobě na téměř majestát, na chvíli, kdy uměla jsem se podepsat. A také na poklonky, když nevešla jsem se do kolonky. Snažíc se, ovšem zbytečně, úča bez úsměvu či pochvaly, tváříc se netečně, to malé s je jako lísteček malinký, písmenka lítaj ́nad linkou, já prostě nestrefím se do linky. A ještě pera. A ty kaňky, to byla vždycky akce. Moje mamka, narozdíl od Rumcajse /můj plnovousatý tatínek /, byla jako bohyně Héra, a po dennodenním tréninku / ten dělá šampiony /, přišla satisfakce. Jsem hlava beraní a vypadá to, že mě hned tak něco neraní. Kromě té učitelky psací, naše Pipuš /mamka/ , je člověk klidný a ne řvací. Po týdnech mého již výrazného ve tváři bolu, posadila si mě v obývacím pokoji k velkému stolu, přes svoji, po dřině u krav, únavu, dnes to již ocením a klaním se jí poprávu!!! tam se mnou hodiny seděla, občas i "do sebe" hleděla, zošklivit mi mateřštinu díky psaní, to dovolit nechtěla!
Viděla ve mně určitý potenciál, a věděla, že tenhle křehký materiál /já /, je snadné zlomit. A pak skládat ty střípky, hodiny,dny, týdny, měsíce.....i v ní se prala emocí směsice. Sic písmenka lítací má byla, písmo však krásné, a ta satorie, jednotku musela dát a ještě obě pochválila....Na dlouhá léta nás tahle zkušenost zocelila.
Nevím, jak Vy, kdož můj článek čtete dnešní, já musela z mrazáku vybalit pytlík třešní / to mě vždy do klidu hodí / ,páč já dnes píši například k těm, co za nějaký čas rodí.
Dnes Štefaniková jsem, vdaná paní a zjištění /24 let zpět /, že těhotná jsem mě vede nejen k pousmání, slzy do očí mi vhání. Navíc zjištění proběhlo čirou náhodou a od té doby bylo mé těhotenství vším, jen ne pohodou. To jsem si tak ráno vstala, okamžitě vrávorala, chvíli omdlení si dala a pak šupem k lékaři, na rozkaz rodičů, hnala. Podotýkám, že byl leden a já ani ve skrytu duše, opravdu nic netuše, že těhotná bych mohla být, tomu nešlo uvěřit. Lékař, obvodní, mi po vyšetření předal dopis průvodní, objednal různá vyšetření, můj stav si žádal prošetření. .......